BIOGRAFIE

Ahoj, já jsem Michal a jsem písničkář.

Je mi 20 let a písně, který hraju na koncertech, si píšu sám. Jak text, tak hudbu. Doprovázím se na kytaru, stage piáno, někdy si ke kytaře přidám i foukací harmoniku. Taky občas dojde i na heligonku po pradědovi Frantikovi. Celý to je spíš o textech. Na koncertech si připadám víc jako herec či vypravěč než muzikant. A tak mi to i vyhovuje. Snažím se psát hudbu na témata originální a humorná, o věcech, který by lidi mohli dost dobře znát. Páč bavit mě baví. A inspirace je všude hromada, stačí si jen vybrat. 🙂

To k popisu je snad všechno, tak jeďte folk a ne techno!

S pozdravem Michal Horák

 

Egodstavec

UPOZORNĚNÍ PRO ALERGIKY: Následující text obsahuje minimum zdravé skromnosti. Může obsahovat stopy narcismu.

1. místo CZECHTALENT 2013 

1. místo JIZERSKÁ NOTA 2012 (+ cena za nejlepší hudební doprovod a zpěv) – v roce 2013 se mi to podařilo znovu. 

1. místo FOLKOVÝ KVÍTEK 2013, 2014 (+ cena diváků) a 2016 

1. místo ČESKO ZPÍVÁ 2013 (+ cena diváků) 

7. místo v anketě Zlatý Slavík Matonni 2014 – Hvězda internetu 

Taky jsem měl tu čest hostovat v pořadu Haliny Pawlovské, Aleše Cibulky, Aleny Zárybnické či Iva  

Šmoldase, Ivovi dokonce několikrát. Zapředskočil jsem si před Tomášem Klusem nebo před kapelou Chinaski. Moje první dva oficiální videoklipy byly odpremiérovány na hudební televizi  
Óčko a v současné době dosahují přes sto tisíc zhlédnutí. 

Kterak jsem se k hudbě dostal a ona ke mně.

Už od malička jsem tíhnul k hudbě. Hit od Dády Patrasové „Jahodová holčička“ jsem znal nazpaměť již ve třech letech a kazeta „Šmoulí super disko šou“ se v mém pokojíčku, navzdory protestu mých starších sester, ani na chvíli nezastavila. Rovněž jsem psal i lyrické básně, např. báseň „Měsíček bílý do světa už šílí“ jsem dodnes plně nepochopil ani já. Prvně jsem na klavír zahrál něco smysluplného zhruba ve čtyřech letech, kdy mi sestry na jednotlivé klávesy nalepily samolepky s obrázky, díky kterým jsem pak z „obrázkové osnovy“, jež mi sestry vytvořily, zahrál Beethovenovu Pro Elišku. Pokračovalo to tak, že poté, co jsem nastoupil na ZŠ a MŠ Jana Pavla II. v Hradci Králové, jsem si sám vyjednal hodiny klavíru u řádové sestřičky Helenky, která na škole klavír vyučovala. Když to rodiče zjistili, řekli si, že mě přihlásí na ZUŠ. Takže jsem se pod vedením paní učitelky Čapkové pokoušel do hlavy nasypat noty ještě dalších pět let, dokud jsem s tím ve vlně prvního pubertálního vzdoru nesekl.

Zhruba v osmi letech jsem začal chodit na výuku kytary k virtuózu Tomáši Košťálovi, který u nás na vesnici vyučoval. Tomáš mě naučil vždycky písničku, kterou jsem chtěl umět, a já díky tomu vydržel jakžtakž cvičit. Tehdy jsem z eufórie nad novým akváriem, který jsem na rodičích vysomroval, napsal svou první píseň „Michalovo akvárko.“

Za největší zlom v mým hudebním životě považuji moment, kdy jsem „objevil“ Beatles. Až magická hudba týhle legendární kapely mě přiměla sednout ke kytaře či piánu, začít pořádně drtit akordy a tak nějak se do toho pořádně opřít. Po Beatles a jiných dobových kapelách jsem si prošel hned několika érami – érou reggae a Boba Marleyho, érou rocku ba dokonce i érou punku.

Éra punku u mě probíhala cca ve 13ti letech, pořídil jsem si elektrickou kytaru, a to jsem začal psát písně. Připadal jsem si jako rebel, když jsem napsal píseň o naší tehdejší hudebkářce v pravé punkové náloži s poctivými baré akordy. Následovala píseň Facebooková a podobné protestní šlágry.

Tehdy existoval vojenský stan, kterému se říkalo „klub U Bona publica“, protože stál u stejnojmenného hradeckého proslulého schodiště. Tam jsem měl tehdy tu čest poprvé vystoupit před veřejností (veřejnost čítala často jenom sestry či pár chlapů, kteří čekali, až se začne promítat hokej). Hrál jsem většinou Beatles a díky neutuchajícím kladným ovacím mých sester a jejich kamarádů, kteří se na mě chodili dost možná z povinnosti dívat, jsem se brzy odhodlal zahrát i svou vlastní tvorbu.

Klub se půl roku nato zrušil. Těžko říct proč, ale dodnes si vsugerovávám, že ne kvůli mé hudbě.

Nicméně našel jsem útočiště v soutěži Folkový Kvítek, která mě tehdy dost posunula z místa. Elektrickou kytaru jsem vyměnil za akustickou a postupně si začal rozšiřovat obzory. Hned nato jsem byl vybrán coby předskokan Tomáše Kluse, což bylo na tehdy 14tileté pachole, co zrovna vyšlo se svou tvorbou na veřejnost, šok. Dokonce mi bylo uděleno to privilegium nehrát na koncertě jednom, nýbrž na čtyřech. Koncertování před takovou masou lidí mi tenkrát dost pomohlo, co se jakési filosofické stránky mého hudebního účinkování týče. Nemyslím si, že jsem byl hnedka mudrc, ale pochopil jsem díky Tomášovi, že i tihle „slavňáci“ jsou normální lidi jako my, „smrtelníci“. Zní to jako klišé, ale tenkrát mi to dost pohnulo světem. No a od té doby už se mi dařilo mít koncerty častěji a častěji. Následovala dlouhá éra psaní nových a nových písní (často taky inspirovaných školním prostředím), zavrhávání těch starých „exkrementálních“ a účastnění se soutěží, které jsou zmíněny nahoře, během nichž jsem poznal i mého drahého manažéra, díky kterému jsem si natočil první singly a s těmi se postupně propracovával do širšího povědomí. A vůbec, díky celkový klice na lidi jsem se dostal se svým békáním do různých rozhlasových pořadů, rádií, ba dokonce míst jako Semafor či Malostranská beseda, o nichž se mi předtím ani nesnilo.

Teď studuju v Praze na Karlovce na prvostupňovýho učitele, vedle toho si dělám to svoje a jsem nanejvejš spokojenej. 🙂

A co bude dál …?

Huvidíme.